Lékaři
Onemocnění přenášená klíšťaty představují stále rostoucí hrozbu
Onemocnění přenášená klíšťaty představují na jedné straně stále vážnější problém na evropském kontinentě, ale zároveň se stávají hrozbou i pro další části světa: v subsaharské Africe, Asii i Latinské Americe jsou příčinou značných ztrát v produkci potravin i stále vzrůstající úmrtnosti u lidí. V časopise Expert Review of Anti-infective Therapy vyšel na toto téma přehledový článek, který shrnuje onemocnění přenášená klíšťaty a zaměřuje se na jejich možná řešení v budoucnosti.
Klíšťová encefalitida
Virus klíšťové encefalitidy patří do rodiny Flaviviridae a bývá rozdělován do tří podtypů s odlišným zeměpisným rozšířením: evropský podtyp, sibiřský podtyp a podtyp Dálného východu. Hlavní vektor a zároveň rezervoár evropského podtypu je klíště Ixodes ricinus, pro oba zbývající podtypy je to pak Ixodes persulcatus. Pro vznik endemických oblastí viru klíšťové encefalitidy je nutný horizontální přenos mezi klíšťaty a některými obratlovci (především hlodavci), kteří také slouží jako rezervoáry viru.
Ačkoliv první známky existence onemocnění připomínající klíšťovou encefalitidu se dají nalézt v církevních záznamech z 18. století (finské ostrovy Åland), infekce byla poprvé medicínsky popsána rakouským lékařem H. Schneiderem v roce 1931 jako „meningitis serosa epidemica“ neznámé etiologie. Nemoc s podobnými symptomy byla pozorována také na Dálném východě v roce 1914, ale až po roce 1933 se stala podstatně běžnější.
Protože neexistuje žádná specifická léčba klíšťové encefalitidy a pasivní postexpoziční profylaxe se dnes kvůli své rizikovosti již nedoporučuje, aktivní imunizace by měla být doporučována všem lidem, kteří žijí nebo cestují do endemických oblastí. Obě dnes používané vakcíny jsou zaměřené proti velkému obálkovému proteinu E viru, který je velmi konzervativní, a proto jsou vakcíny účinné proti všem třem virovým podtypům.
(vek)
Zdroj: Heyman P. et al.: A clear and present danger: tick-borne diseases in Europe. Expert Rev Anti Infect Ther. 2010 Jan; 8 (1): 33–50.
