Lékaři
Klíště – parazit, jenž stojí za povšimnutí
Klíšťata jsou ideálními vektory k přenosu život ohrožujících onemocnění. Zeměkouli obývá více než 800 druhů těchto parazitů. Z nich jsou pro člověka nejvíce nebezpeční zástupci rodů Ixodes, Amblyomma a Dermacentor. Aby došlo k transferu patogenních organismů, je nezbytnou podmínkou sání krve hostitele. Tu klíště využívá pro přechod do své další vývojové fáze.
Klíšťata patří mezi nenáročné parazity. Nepohrdnou krví jakéhokoliv obratlovce (savců, plazů, ptáků) s výjimkou ryb. Číhají na potencionálního hostitele v nízké vegetaci. Sají pomocí hypostomy. Jedná se o bodavý orgán s háčky, umístěný na hlavičce. Některé druhy jsou schopny secernovat z hypostomy speciální substanci, jež vazbu hostitel–parazit vyztužuje. Klíšťata rodu Ixodes produkují do rány antikoagulační, imunosupresivní a antiflogistické látky. Umožňují vektoru nejen sát krev bez toho, aniž by si ho napadený všiml, ale zároveň vytvářejí vstupní bránu pro rozvoj závažných chorob.
Mezi nejčastěji přenášené parazity patří bakterie, spirochety, rickettsie, prvoci, viry a hlístice. Existuje i varianta, kdy jediné kousnutí umožní hromadný přenos více onemocnění najednou.
V Evropě se lze nejčastěji setkat s těmito chorobami:
- klíšťová encefalitida – původce virus čeledi Flaviviridae,
- lymeská borelióza – původce spirocheta Borrelia burgdorferi,
- humánní granulocytární a monocytární ehrlichióza – původce rickettsie Ehrlichia,
- babesióza – původce prvok Babesia,
- návratný tyfus (relapsing fever) – původce spirocheta Borrelia,
- horečka Skalistých hor (Rocky Mountain spotted fever) – původce Rickettsia rickettsii,
- tularémie – původce bakterie Francisella tularensis,
- Q-horečka (Q fever) – původce bakterie Coxiella burnetii,
- marseillská horečka (boutonneuse fever) – původce Rickettsia conorii.
Zároveň bylo prokázáno, že existuje nejenom možnost sekundární infekce po napadení, ale i pravděpodobnost vzniku alergické reakce na proteiny obsažené ve slinách klíštěte.
(msd)
Zdroj: Tracy Sanson. Tick borne diseases. Publikováno online dne 21. 11. 2011 na http://emedicine.medscape.com/article/786652-overview
